A to to nemůžeš vydržet aneb rozhýbejme své emoce

Jako asi většina z nás jsem vyrostla v přesvědčení, že dveřmi se nemlátí, nahlas se nekřičí, sprostá slova jsou špatná a nedejbože aby se něco rozbilo! Hodné holčičky se nevztekají a máma musí vydržet všechno. A tak máma drží a drží a uvnitř ní tiká časovaná bomba, která samozřejmě dříve či později vybuchne…Kde se nachází to kouzelné tlačítko, které bombu vypne? Které drátky je potřeba přestřihnout? O to vše bych se s vámi dnes ráda podělila 🙂

Před rokem jsem si přiznala, že v těch největších záchvatech vzteku mám sto chutí do dětí kopat a mlátit s nimi o zem. Občas jsem se přistihla, jak v záchvatech zuřivosti s dětmi cloumám nebo je přitlačím k zemi a řvu na ně, ať už jsou zticha. Tyto představy a zážitky ve mně vyvolávaly obrovský strach, strach ze sebe sama. Co když se jednou neudržím a dětem opravdu něco provedu? Neměla bych se radši nechat preventivně zavřít do blázince?

Jednoho dne jsem se rozhodla s tím něco udělat, vykročila jsem na cestu za přijetím – především sama sebe, i se všemi svými pocity. Rozhodla jsem se své stíny prosvětlit. Ne až budou děti větší, ne až budu mít čas chodit někam na terapie, ne až ta časovaná bomba vybuchne. Ale TADY a TEĎ.

Popsat svoje pocity

Tím prvním krokem k ventilaci potlačeného vzteku bylo samotné uvědomění a popsání problému. Jako první jsem se svěřila svému deníku:

  1. 2. 2016: „Někdy, v těch záblescích „šílenství“, mám chuť kopat do svých dětí, v poslední době i do Pepy, a činí mi to velké uspokojení. Vytahuju na světlo své nejtemnější stíny…Ze všeho nejvíc se bojím sama sebe a rozhodla jsem se s tím něco udělat“.

Těch pár řádků na papíru mi přineslo obrovskou úlevu. A od té doby si pro tu úlevu chodím vždy, když je to potřeba. Pokud se mi během dne stane něco intenzivního, vytáhnu večer deník a popíšu svoje pocity, čímž si je zvědomím a získám určitý nadhled. Také se mi pak daří jim lépe rozumět a přijímat je i samu sebe se všemi svými pocity, ať jsou na první pohled sebestrašidelnější.

Svoje pocity popisuji i nahlas ve vyhrocených momentech nebo když se k nim zpětně vracíme: “Jsem hrozně naštvaná, protože (…) a nejraději bych tě (…)”. Vždycky ale zdůrazním, že to jsou pouze moje pocity a s dotyčnou osobou nemají nic společného a že nijak neovlivňují můj vztah ke zmíněné osobě.

Pár dní po onom zápise v deníku jsem se se svými pocity svěřila kamarádce a o pár měsíců později jsem je nahlas pojmenovala i v uzavřeném ženském kruhu. Protože další věcí, kterou jsem objevila, že mi obrovsky pomáhá, je:

Sdílení

A tak jsem se rozhodla své pocity sdílet s ostatními, a to dvěma způsoby, které jsou mému srdci nejbližší: pohybem a psaným slovem.

Začala jsem tím, co jsem dělala už od malička, ztvárnila jsem svoje pocity tancem, nechala jsem je spolu s pohybem odplynout. Vymyslela jsem si jednoduchý tanec na uvolnění emocí a při jeho tvorbě jsem se inspirovala u dětí, jak se ony zcela přirozeně a intuitivně zbavují nahromaděného napětí, a tak jsem dupala, křičela, bouchala.

Bylo to v době, kdy jsem byla tak fyzicky vyčerpaná, že jsem nebyla schopná si sestavu zatancovat tělem, ale tancovala jsem jí pouze ve své mysli: každý večer jsem si lehla do postele se sluchátky a v duchu to ze sebe vytančila, vykřičela, vydupala.

A už samotná tato představa mi přinesla další velkou vlnu úlevy a potvrdilo se mi, že to podstatne je vždy myšlenka. Že je jedno, jakým způsobem se rozhodnu svého vzteku zbavovat, že je ale důležité, abych to dělala vědomě, s jasným úmyslem, proč onu věc dělám.

Rozhýbejme své emoce

Když jsem nabrala fyzické síly, natočila jsem video s onou sestavou, kterou jsem nazvala „Tanec emocí aneb 10 jednoduchých pohybů, které rozhýbou vaše emoce“. Točila jsem to v době, kdy bylo nejmladšímu dítěti 5 měsíců, nejstaršímu 4,5 roku a mezi nimi další dvě děti. Vložila jsem do toho svoje tehdejší pocity a obavy. Tento tanec byl obrovským impulsem na cestě za duševním klidem, který jsem během toho uplynulého roku nalezla.

Už tehdy jsem věděla, že budu chtít tento příběh sdílet i slovy, neboť mně samotné velmi pomohlo, když jsem si četla příběhy jiných matek, které prožívaly podobné pocity jako já. Rok jsem sbírala fyzické i psychické síly a odvahu tak učinit a dnes už se cítím natolik v bezpečí, klidu a ve svém středu, že můžu tento příběh poslat do světa.

 

A jaké drátky je tedy třeba přestřihnout?

Že negativní emoce je třeba potlačit, že vztek je potřeba v sobě zadusit, udržet. Neboť vztek je emoce jako každá jiná, máme na něj právo, máme právo jej cítit a prožívat. Jde jen o to najít způsob, který nebude zraňující a ohrožující pro nás samotné i naše okolí.

Rozhodla jsem se, že nebudu čekat, až ta bomba ve mně vybuchne, až se dostaví fyzický či psychický kolaps. A když se mě dnes muž dotčeně zeptá: „A to to jako nemůžeš vydržet???“ Odvětím suše „Nemůžu”. Resp. asi bych mohla, určitě bych vydržela ještě chvíli to snášet, ale už nechci. Nechci už to v sobě zadržovat.

 

A tak to pouštím, kde to jde:

  • Občas prásknu dveřmi. Zatím jsem žádné nezlikvidovala, ale i kdyby – byly by to jen škody na majetku, nikoli škody na duši.
  • Zařvu jako tygr. Někdy se mi podaří odejít do vedlejší místnosti. Párkrát jsem se někde zavřela a tam si zařvala až do ochraptění. Když zůstanu v místnosti, snažím se řvát do země nebo do vzduchu. Když se mi to nepovede a zařvu přímo na děti, přijdu se jim zpětně omluvit a vysvětlím jim, že to byl můj problém, a s nimi že to nemá nic společného.
  • Rychle zabubnuju tam, co mám zrovna po ruce: stůl, dveře, zeď. Cítím fyzický kontakt a to mne uzemní a emoce odejdou.
  • Pustím hudbu. Občas mne zachránilo, že jsem do největšího vyrválu doma pustila nahlas mantry a všechny děti i já jsme se během chvíle zklidnili.
  • Dýchám. Rozdýchávám, co jde 🙂 Dýchám do hlavy a silově vydechuji pusou. Zpívám.
  • Obrátím pozornost dovnitř, do svého středu.
  • Rozhýbu to: tancem, jógou, jízdou na kole, procházkou venku. Postupně jsem pochopila, že je v podstatě jedno, o jaký pohyb jde. Dokonce je i jedno, zda je ten pohyb dynamický či klidný. Důležitá je za tím ta myšlenka, propojení těla s myslí.

 

Klid po bouři

 

A jak to u nás vypadá dnes, po roce vědomé práce s vlastním vztekem?

  • Bouře přicházejí a zase odcházejí. Je to většinou pár sekund prudkého deště, který přinese ohromné pročištění celkové domácí atmosféry. Děti se naučily chápat, že moje emoce jsou moje a nevztahují je k sobě. Muž se to učí. I já se učím naopak emoce dětí i ostatních nevztahovat na sebe. Společně se učíme ventilovat vztek můj i dětí způsobem, který bude přijatelný pro všechny a nebude nikoho zraňovat.
  • Všechny tyto bouře zůstávají jakoby na povrchu. Stejně, jak rychle přicházejí, tak také odejdou, a nezůstává po nich taková ta hořká pachuť ublížení či ukřivdění. Uvnitř sebe cítím hluboký klid a mír.
  • Všechny výše zmíněné projevy upouštění jsou čím dál méně potřebné, postupem času je stále méně věcí k upouštění. Já se dostávám více do svého středu, kde právě nalézám onen klid a mír. Soustředím se více na předcházení těmto vyhroceným situacím v podobě pravidelného času a prostoru, který věnuji sama sobě.
  • Vědomou prací s tělem se mi podařilo uvolnit zablokovanou energii a ta teď proudí v mém těle a já se cítím znovu plná života, síly a radosti.
  • Moje temné představy už nepřicházejí. Když se někdy ještě náhodou dostaví, nechám je přijít a zase odplynout. Přestala jsem se bát sama sebe a naopak nalezla obrovskou důvěru v sebe sama i v to, že se všechno děje přesně tak jak má.

 

A tak příště, až vás něco zvedne ze židle, nesnažte se to v sobě zadržet a hned se na tu stejnou židli posadit zpět. Udělejte pár kroků, někdy bude třeba víc někdy míň, a posaďte se na nějakou vedlejší 🙂 Pamatujte sami na sebe, na své potřeby, a dopřejte si každý den vědomý čas a prostor, a vězte, že každá minuta se počítá 🙂

Přeju vám mnoho štěstí, klidu a radosti!

 

O autorce

Kateřina Marešová

Jsem nadšená tanečnice, cvičitelka, průvodkyně ženským cyklem a šťastná máma čtyř malých dětí. Inspiruji maminky, jak si užívat mateřství s lehkostí a radostí a být doma v pohodě po celý měsíc. Pomáhám ženám objevovat skrze pohyb, mateřství a cyklus jejich ženskou duši, sílu a krásu. Jsem autorkou online kurzů 5 minut denně a Maminka ve formě . Pořádám taneční semináře Roztanči svůj den a prožitkové kurzy 4 tváře ženy: Jak si užívat a využívat svých proměn. Můj příběh si můžete přečíst zde>>.