Nechala jsem si zmapovat vagínu

Dnes bych s vámi ráda sdílela své osobní zkušenosti s léčebnou technikou vaginálního mapování, což je velmi jemná masáž v intimní oblasti, kdy se skrze tuto léčivou terapii dotekem zvyšuje citlivost a vnímavost těla a uvolňují se hluboce uložená tělesná i duševní traumata a zranění. Dostanete i velmi polopatický návod, jak vaginální mapování probíhá, podle kterého se můžete začít mapovat samy a poléčit si tak např. své porodní (i jiné) jizvy.

 

O vaginálním mapování jsem se doslechla před třemi lety na  ženském kruhu. V té době mělo mé tělo za sebou 4 porody a 4 nástřihy a já měla hrůzu z toho, že by mohl nějaký další porod ještě přijít, protože bych se u něj určitě roztrhla tak, že by mne už nikdy nikdo nesešil. Současně jsem ale tyto svoje jizvy fyzicky vůbec necítila, vlastně jsem v této oblasti necítila skoro nic a dva roky jsem nezažila během milování žádný orgasmus.

To povídání o vaginálním mapování mne nesmírně zaujalo, neboť miluji vědomou práci s tělem a baví mne, jak skrze tělo může člověk pracovat se svými problémy i v jiných rovinách. Ale ještě jsem se necítila připravená na to vyhledat terapeutku a zajít si na něj k někomu cizímu, a tak jsem se alespoň podle slovního návodu předaného na ženských kruzích začala mapovat sama.

A tak jsem se poprvé po skoro šesti letech fyzicky dotkla své poporodní jizvy a věnovala ji vědomou pozornost. Párkrát jsem toto intimní setkání s vlastní jizvou a vagínou zopakovala a najednou jsem cítila, jak se mi do nich navrací cit a zvýšení citlivosti v této intimní oblasti vedlo mimo jiné k tomu, že jsem během milování začala opět zažívat orgasmy.

Ale postupně jsem na svou jizvu opět zapomněla a „úspěšně“ ji vytěsnila ze svého života. Až jednoho dne jsem si uvědomila, jak jsem kolem jizvy zcela necitlivá a že jakýkoli fyzický kontakt v této povrchové intimní oblasti se mě absolutně nedotýká a vnímám jej teprve, když pronikne hlouběji. A úplně to stejné jsem mohla říct i o svém životě.

Byla jsem tak unavená věčnou péčí o čtyři malé děti, neustálým křikem a dětskými hádkami, že jsem řadu z nich prostě přestala slyšet a vůbec se mne nedotýkaly. Jakoby moje tělo přešlo do krizového režimu a spoustu podnětů už ke mně pro jistotu nepouštělo.

Jednoho dne jsem si s hrůzou uvědomila, co všechno už v životě necítím, co všechno se mě už vůbec nedotýká. A to byl přesně ten moment, kdy jsem si uvědomila, že už jsem připravená začít v životě opět cítit. Hodila jsem za hlavu všechny obavy typu „A nebude to úchylný a trapný, když se mě bude dotýkat jiná žena? Nebudu se stydět? Bát? Nebude to bolet?“, sedla jsem a napsala terapeutce Petře Hanouskové.

 

Průběh vaginálního mapování

A jak vaginální mapování probíhá technicky? Pojďme si to zcela polopaticky přiblížit 🙂 Jak jsem pochopila ze sdílení ostatních žen a čtení článků, každý terapeut má trochu jiný přístup, především co do délky a frekvence jednotlivých sezení (ehm, resp. spíš ležení) a co do rychlosti postupu při samotném mapování. Nicméně základní rysy jsou stejné.

Každé naše setkání začalo tím, že jsme si nejdříve jen povídaly (vsedě a zcela oblečené 🙂 ). Poprvé tak obecně o tom, co mě tam přivádí a o čem to celé bude, jak to bude probíhat, co u toho můžu cítit a prožívat, později pak o tom, jak jsem se po předcházejícím mapování cítila a co mi přineslo.

Poté jsem se v koupelně svlékla od pasu dolů a zabalila se do krásného dlouhého šátku. Lehla jsem si na vyhřívané lehátko a Petra nejdřív jen klidně mluvila a pak se mě začala zcela jemně a přes oblečení dotýkat na nohou, na pažích.

Když mi položila dlaně na srdce, okamžitě jsem se rozbrečela. Podruhé jsem se rozbrečela, když jsem dostala pokyn, abych otevřela hrdlo: brečela jsem kvůli všem těm věcem, které mi v něm za ta léta uvízly, které zůstaly nevyřčené. Když si moje tělo zvyklo na dotyk, přešla teprve Petra i k intimním partiím.

Během všech mých terapií mi ten dotyk nikdy nepřipadal trapný, úchylný nebo oplzlý, ale naopak velmi uctivý a jemný. Nevnímala jsem jej jako nějaké orgie s jinou ženou, ale Petru jsem vnímala pouze jako jakýsi kanál, který mi zprostředkovává kontakt s mým vlastním tělem.

Samotné mapování pak probíhá tak, že terapeutka se dotýká pomyslných bodů ve vagíně. Body jsou rozděleny do tří okruhů v hloubce na jeden, dva či tři články prstů. Každá žena je jedinečná, ale většinou první okruh odpovídá věcem, které žena řeší v přítomnosti, druhý okruh odpovídá dětství a třetí rodinným a rodovým tématům.

V každém okruhu je 12 bodů, začíná se na straně u stydké kosti a postupuje se doleva směrem ke konečníku a zprava opět zpět ke stydké kosti. U každého bodu se terapeutka zastaví, a buď ho jen tiskne, nebo na něm provádí jemný krouživý pohyb. Klientka při tom popisuje, co při tom cítí. Cílem je, aby klientka daný bod cítila a nebyl jí nepříjemný.

Ženy dotyk prožívají různě: někdo u toho vidí obrazy konkrétních scén (mně například naskočily obrazy těch kovových nástrojů, které do vás strkají doktoři při návštěvě gynekologie), někdo jen barvy, někdo slyší zvuky, někdo má potřebu křičet, plakat, smát se, někdo dotyk přijímá v tichosti, u některých bodů mohou ženy zažívat bolest, slast nebo necítí vůbec nic.

Někteří terapeuti pracují tak, že je mapování rozloženo do třech dnů a během každého dne se zmapuje jeden okruh. Petra se naprosto řídila mým tělem a tím, co jsem jí komunikovala já. K dalšímu bodu se přesunula vždy ve chvíli, kdy jsem k tomu dala souhlas. Postupovaly jsme velmi jemně a pomalu a během čtyř návštěv jsme prošly dvěma okruhy. Poté jsme obě cítily, že moje tělo potřebuje oddych a práci na posledním okruhu jsme odložily.

Stejně tak někteří terapeuti dělají jednotlivá sezení na 2,5 až 3 hodiny tři dny po sobě. My jsme se držely v rozmezí 1,5 až 2 hodiny, první dvě terapie s odstupem jednoho týdne, další dvě s odstupem asi 10 dnů, aby mělo tělo dostatek času a prostoru si terapii zpracovat, neboť se jedná o velmi intenzivní a hluboký prožitek, který uvolňuje a léčí i velmi hluboce uložená traumata.

Po první terapii jsem byla tak unavená, že jsem celý zbytek dne prospala či proležela (což je na první pohled po dvou hodinách ležení na vyhřátém lůžku dost zarážející :)). Po dalších terapiích už tato hluboká únava nenastala.

 

Moje dojmy z vaginálního mapování

Mým primárním cílem bylo uzdravit si porodní jizvy a celkově se více „zcitlivět“, ale mapování mi toho přineslo mnohem víc:

  • Během jednotlivých terapií se mi otvírala i témata jako sebeláska, sebehodnota a další, o kterých jsem si myslela, že je mám už dávno vyřešené, ale najednou jako bych měla potřebu naplnit je novým obsahem.
  • Začala jsem mnohem intenzivněji vnímat partnera, a to nejen při milování, ale i jeho letmé doteky během dne. Stejně tak jsem začala mnohem intenzivněji vnímat život obecně.
  • Po terapiích jsem se cítila nesmírně dobře, ukotvená, celistvá, vycentrovaná a sebe-vědomá. Díky mapování jsem se dostala do mnohem hlubšího kontaktu sama se sebou a se svým tělem.
  • Při práci s některými body ve vagíně jsem pociťovala obrovskou vnitřní sílu a napojení a k tomuto pocitu jsem od té doby schopná se kdykoli vrátit.
  • Během terapií jsem se naučila něco, co se mi předtím během čtyř porodů nepodařilo: neutíkat před bolestí, ale projít si jí a nadechnout ji do celého těla. A ona je najednou pryč! Bolest, kterou jsem u některých bodů cítila, vždy po chvíli jemného doteku a vědomé pozornosti odezněla!
  • Po třetí terapii jsem odcházela s pocitem, že kdybych chtěla, mohla bych se domů přemístit 🙂

 

Léčení porodní jizvy

Samotná práce s jizvou probíhala tak, že skoro celé první mapování jsme věnovaly porodní jizvě. Nejprve jsem v tom místě necítila vůbec nic, což bylo dost zvláštní uvědomění, že se mě dotýká cizí člověk na jednom z nejintimnějších míst, a já při tom necítím nic. Vůbec nic.

Po první terapii jsem si dávala každý večer „minirandíčko“ se svou jizvou: jemně jsem ji masírovala a promlouvala k ní. Po pár dnech jsem v ní ucítila tep, jakoby v ní opět začal tepat život. Rozbrečela jsem se.

Po druhé terapii jsem odcházela s pocitem: „Ano, mám tam tu jizvu a je to tak v pořádku!“

Při čtvrté terapii jsem zjistila, že v místě pod jizvou pociťuji největší rozkoš, že pod tou největší bolestí se skrývá největší radost!

 

A tak bych vás chtěla, milé ženy, podpořit, abyste se vydaly na cestu objevování sebe sama a svého těla. Mapování vám může pomoci vyléčit traumata spojená s porodem, lékařskými zákroky, sexuálním stykem, nebo uvolnit všemožné emoce a zážitky, které se nám ve vagíně rády ukládají. A i pokud si žádné zranění nenesete, mapování vám pomůže naučit se více vnímat, milovat a užívat si svého těla.

Mapovat se můžete samy nebo s pomocí partnera. Vždy je ale třeba mít na paměti, že se během mapování může ledascos uvolnit, s čím pak nebudete umět sami pracovat, a proto je asi bezpečnější svěřit se do péče vyškolené terapeutky.

Odměnou vám pak bude radost a potěšení z vlastního těla, z milování i ze života!

 

 

O autorce

Kateřina Marešová

Jsem certifikovaná lektorka Cyklické ženy®, nadšená tanečnice, a hlavně šťastná máma čtyř malých dětí. Pomáhám ženám i dívkám naučit se rozumět svému tělu a jeho proměnlivým potřebám, zamilovat si svou menstruaci a využívat darů a schopností, které ženě přináší její cyklická podstata. Pořádám taneční semináře Roztanči svůj den a cyklické kurzy 4 tváře ženy: Jak si užívat a využívat svých proměn. Jsem zakladatelkou vzdělávacího projektu pro školy i veřejnost Rozkvétající žena. Můj příběh si můžete přečíst zde>>.